Přeji krásný den,

všem těm, kteří věřili, že můj návrat není jen sen.

Den, sen, ještě se mi to rýmuje, no bodejť. Úsměv. Ano, jak jste si všimli, píšu sem dokonce dřív – to proto, že jsem nedávno lehce nahlédla do diáře a zjistila, že moje „pracovní vytížení“ a jiné činnosti teď nabírají na intenzitě a že kolem 1.10. budu mít tolik práce, že bych se vám ještě nestihla vrátit a to by mě mrzelo. Takže lepší dříve než ve smluvený čas a ještě lépe dříve než vůbec ne, ostatně to je mým zvykem, chodit na srazy o půl hodiny dřív. Úsměv. Vracím se, ano, bylo by mi líto psaní nechat…

Nevracím se ale sem. Proč? Protože moc dobře vím, jak je těžké někoho přestat číst, když už jsem ho nějakou dobu četla. Protože moc dobře vím, jak lehké je někoho číst jen tak ze zvyku. Protože moc dobře vím, že nechci, aby mě kdokoli četl jen ze zvyku.

A proto sem ani nedám přímý odkaz. Ani vám, kteří jste si opravdu vzpomněli po (necelých) čtyřech měsících, což je samo o sobě obdivuhodné a mělo by být pochváleno. Chválím tedy a vážím si vás, obojí velmi a upřímně.

Poskytnu vám svůj e-mail. Ani icq ne – kdo ho má, ten ho použije (pokud mne tam zastihne, poslední dobou tam [zase, tedy, ehm, ještě pořád] jednoduše nestíhám být) a kdo ho nemá, mail může použít vždy.

pleidwaag@cen­trum.cz (ano, ten chronicky známý, tři a půl roku starý, přesměrovaný na jiný, ale proč kazit jeho tradici, že?)

A věřte mi, já vím, kolik přemáhání to může stát, napsat někomu o novou adresu. Sama jsem to párkrát zažila. A vím, že je lehké se na člověka, který dělá takhle složitý přestup z blogu na blog, navíc po tak dlouhé době, vykašlat.

Přesně to já chci. Úsměv. Myslete si o mně co chcete, ale je to pro vaše i mé dobro.

Ať mne čte jen ten, kdo o to opravdu stojí. Staniž se.

A teď jsem opravdu zvědavá, jestli mne bude číst víc než jeden člověk. Smích. Ale ano, má lví hrdost se shodla s mým lvím egem a našeptávají mi, že prý bude, nu, budu jim tedy věřit a nechám vás rozhodovat se nad touto zapeklitou situací. Úsměv.

P.S. S rozhodováním nespěchejte, na nové stránce ještě nic není, rozjíždím se pomalu. Úsměv.

Konec.

Tento svět pomíjí a vše, co je důležité, spěchá kolem nás. Jeden každý musí procitnout ze svého snu. Nemáme času nazbyt.

Rozloučení mají být veselá. Toto rozloučení je rozloučení bloggerky po téměř třech letech působení na internetu. Nutno podotknouti, že jistě dočasné rozloučení. Protože bloggerství je závislost jako každá jiná a těch se ona tak lehce nevzdává.

Ty roky tady měly mnoho do sebe. Mé díky patří vám.

Můj život se ale mění a já cítím, že nemohu stavět dál na dosavadních principech. Život je za okny a nabízí mi plné hrsti zkušeností – všeho možného druhu. Občas po mě nějakou hodí, ta vysklí okno – a já? Ne, že bych šla za ním. Jen okno znovu zasklím a čekám, až další zkušenost prorazí díru. Ne.. tohle nejde. Musím teď jít, nebudu ani zasklívat to poslední vysklené okno, musím spěchat jinam. Můj život není lapen na síti. Je venku. A teď přišel čas jít ven a tahat za nitky.

Dospěla jsem. Ne, nevymlouvat, já to cítím. Možná je to momentální pocit deziluze, ale cítím to velmi reálně. Brzo se budu od našich stěhovat, ačkoli ne do Brna, což už je jisté. Nemá smysl čekat nebo snít o Něčem. To Něco není nic jiného než Já, protože jen Já mohu svůj život k Něčemu dovést.

Jdu vstříc. Vstříc čemu? A záleží na tom? Je to jedno, jen když to není slepá ulička. A i slepá ulička by byla správně. Další zkušenost. Tohle není Sbohem. Učím se neříkat slovo Nikdy. Já totiž vím, že někde na Cestě, má-li to tak být, se s vámi ještě potkám.

Máte-li zájem, stavte se zde 1.10. Nezapomenu a v ten den sem napíšu, jak to bude dál. Vracím-li se či ne, případně jak a kam. Do té doby přeji štěstí na Cestě vám všem. ..a kdyby se nechtělo ukázat, prostě si ho vytvořte.

Dny plné zvratů

Začalo to pátkem. Svět jako by se pomalu rozjížděl už od rána a zrychloval svůj rytmus až do rána sobotního. Slavnostní předávání maturitního vysvědčení a první slzy toho dne. Projev našeho třídního, jak jinak. Jiní třídní měli své desetiminutové proslovy a náš třídní řekl své tři věty, dojal a rozbrečel polovinu třídy a zase poodstoupil dozadu. Naprosto, naprosto úžasný člověk. Rodiče nebyli na mém slavnostním předávání. Ne, nevadilo mi to. Ani jedinou chvíli. Přesto to bylo zvláštní, vidět své spolužačky a spolužáky, jak si tam někteří přivedli i prarodiče. Já jsem necítila tu potřebu.

Rozlučka se třídou, ano.. Nemůžu říct, že bych to tam přežila se sklenkou minerálky, jak to většinou dopadá. Bylo to tak trochu i vybouření mě samotné, které už bylo delší dobu potřeba. Jsou doby, kdy bouřit nepotřebuju a jsou doby, kdy bych se opila do bezvědomí, nemít tak silnou vůli přestat pít. Mám silné sklony k opíjení se v jakkoli složitých situacích, ve chvílích, kdy nevidím cestu. Sklony opíjet se, které jsou „vyléčené“ a tedy by neměly existovat. Jenže, zdá se, že jsou prazáklad mne. Ale tentokrát to byla jedna z těch mála akcí, kdy když už jsem do ruky alkohol vzala, nebylo to s účelem opít se. Samotnou mě to překvapilo a uvědomila jsem si, že je to další důležitý krok. Taky jsem se neopila, ačkoli by někdo mohl soudit jinak, kdyby viděl fotky a videa z téhle akce. Minimálně čtyřikrát jsem zachycená s cigaretou v ruce, čehož bych možná měla litovat, ale nelituju. Částečně jsem tím dělala radost slečně fotografce, která byla na podobné nezvyklé fotky přímo žhavá. Odměnou mi o půlnoci bylo půjčení jejího fotoaparátu za necelých 20.000 a možnost fotit a natáčet. Ten foťák byla nejlepší věc, co jsem kdy měla v ruce. Bez legrace. Vzniklo mnoho zajímavých fotek i videí a moc jsem si to užila. Musím si taky nějakou krásnou krabičku koupit, ale na něco takového se asi ani neodvážím, ani nebudu mít peníze. Ve dvě následovaly čtyři metaxy rychle za sebou a potom „bezpečnostní“ procházka ve filozofické náladě s kamarádkou po Praze. Ne, ani tehdy jsem nebyla opilá, což si možná s metaxami, tequilou a koktejly trochu odporuje, ale je to tak. Dobrá, poopravím ten výrok na „podle mých měřítek jsem tu noc nebyla opilá“, třeba se vám to bude líbit víc. Ještě vás ujistím, že má měřítka jsou velmi přísná. Co se týče alkoholu a jeho požívání, neustále jsem svým bezpečnostním systémem analyzovaná, funguje bezchybně. Považuji jeho přítomnost za nezbytnou, je to ta síla, která umí říct NE. Ačkoli ano, občas je z bezpečnostních důvodů vypnut on. To jsou ty dny, které jsou jednou za rok, kdy moje osoba pije nalačno, nejlépe sama a nejlépe tvrdý alkohol. Vše má své důvody. Nu. Po návratu do baru následovalo ukončení akce, velmi kuriózní cesta noční tramvají a ve čtyři ráno snídaně v McDonald's. Věděli jste, že tam mají noční menu? Já tedy ne. Nicméně následovalo vyprovázení slečny fotografky a důležité rozhovory, které se nezapomínají. Potom už jen procházka kolem Vltavy, ráno s Hafem ven a poté začátek nového dne..

Sobota utekla rychle. Byl to den, kdy částečně vynikala beznaděj a prázdnota, která byla zakrytá vlajkou optimisty, jenž nechce rušit své bouřící nitro: „Je mi fajn, na světě je krásně a všechno zvládnu.“ Odpočinek mi nesvědčí. Dokázala jsem si to už dávno, dokázala jsem si to i včera i dnes. Jakmile se přede mnou otevírají dveře odpočinku nebo „flákání“, začínám panikařit. Tedy ano, chvíli to v sobotu šlo, ale stejně něco ve mně volalo, křičelo a zvonilo na poplach. Nastával ve mně ve vlnách zmatek, panika a chaos. Nemohu říct, že bych viděla východisko z tohohle. Problém je, že tohle je blok ve mně. Vím moc dobře, že na světě jsou lidé, jejichž radostí je odpočinek. Já cítím určité prokletí v tom, že cílem a radostí mého života je aktivita a práce. Co se týče tohohle, cítím se jako černá ovce. Proto občas propadám záchvatům „flákání“, hraní her, čehokoli, co mě přiblíží skupině. Všichni jsou šťastní, že si mohou konečně odpočinout, s úsměvem si čtou a koukají na filmy. Já si ani to Big Bang Theory nevychutnám, jestliže na něj nemám jen přesně tolik minut, kolik potřebuju a jestliže po něm nenásleduje činnost, která k něčemu je. Nebylo to tak vždycky, tahle moje úchylka trvá jen něco přes třičtvrtě roku, i když i předtím jsem k tomu měla sklony (kdo se dobrovolně doučí 1,5 roku ruštiny za dva a půl měsíce?!). Cítím se jako blázen. A myslela jsem, že to po maturitě bude jinak. Že po maturitě konečně uznám, že odpočinek je fajn, teď, když mě nic nečeká. Ale není to tak. Je to hluboko ve mně, tahle chuť a snaha neustále pracovat. Pramení to z vědomí, jak moc mi nečinnost nebo flákání škodí, pramení to ze zkušeností z dob základní školy. Chráním sebe sama před flákáním podvědomým strachem z nečinnosti a odpočinku. Budím teď v sobě šílený workoholismus stále dokola, protože nejsem schopná vyrovnat se s minulostí? Neřekla bych. Vyrovnaná jsem. Jde o to neopakovat staré chyby. Tak si radši vytvářím ty úplně nové. Snažím se dívat na vše racionálně a opravdu posoudit, co se se mnou děje. V sobotu jsem hodně přemýšlela, stejně jako už v pátek. Cítím se jako nakouslé jablko a nevím, jak ten pocit zastavit. Nejhorší na všem je, že je to všechno až příliš hluboko na to, aby to změnilo pár dní. Jsem rozhozená, ano. Ale nemůže za to maturita. Je to dlouhodobý stav, který je neustále za záclonou a já se za záclonou uzavírám, jen když k tomu uznám vhodný okamžik. A potom přijde něco, co je jako katalyzátor, co vypustí stovky rukou, které mne vtáhnou přímo doprostřed tmy v zácloně. A já neslyším, co se děje venku, nevidím, co se děje venku, jen křičím a tápám tmou, hledaje aspoň kliku bez dveří nebo mříž bez okna.

Neděle byla zvláštní den. Den, kdy bych se po páteční zkušenosti s alkoholem ale nepřekonání onoho bodu opilosti, byla schopná opít natvrdo. Vypadá to, že nebudu studovat v Brně. Je to silný pocit. Nemůžu popsat, jaký pocit to je, protože jich je příliš mnoho dohromady. Studium v Brně je fakt, ve kterém jsem měla jasno už po konci prvního ročníku na střední škole. Poté se to spojilo ještě s jedním faktem. Byl to bod v budoucnosti, který byl jasný. Teď to vypadá, že je už naprosto pryč a já mám jen další příležitost čerpat zkušenosti. Napsala, bych, že nevím, co mám dělat, ale nebyla by to pravda. Já vím moc dobře, co mám dělat. Jenže to není tak jednoduché. Tenhle svět se neustále vyvíjí a někdy nejsme připraveni na to, co nám předloží. Já nejsem. Ale tohle je život, že? Vše umí osolit a opepřit tak, aby to mělo svou sílu. Jenže včera to přesolil. A já nejsem schopná tohle ani ukousnout, natož spolknout. Nesnáším pocit, že někomu ubližuju. Nemůžu. Je to pro mě konec, začátek koloběhu vyčítání, jež nebude mít konce.

Dozvěděla jsem se, mimo jiné, že zemřel Waldemar Matuška. Myslete si co chcete, klidně se mi smějte, ale on byl můj idol z dětství. Jednu dobu jsem ho vážně zbožňovala. Musíte uznat, že tenhle muž měl charisma. Vypadal jako čert a nejvíc působil svýma očima. A já vždycky nejdřív koukám do očí.. To byla další rána těchhle dní. S podobnými fakty by se člověk měl vyrovnat rychle. Ale snad, že to bylo právě během těchhle tří dnů, mě to tak dostalo.

Po deváté mi taky napsal člověk, který hodně – často nevědomky – ovlivňoval můj život posledních čtyř let. Jen tak po pěti měsících z neviditelnosti napsal, pokecal o všem možném, poslal čtyři své básně a zase zmizel. Jeho básně mi nechaly mrazení v zádech, on za sebou nechal tlustou inkoustovou linku v mé mysli, která nějakou dobu nemohla myslet na nic jiného. Pokládání otázek sobě samé, neznalost odpovědí ani jejich smyslu. Na otázky někdy nemá být odpovězeno.

Žiju stále v tom světě, ve kterém jsem žila předtím. Ono se nic nemění, záleží jen na tom, co z toho já chci přijmout a co ne. Jenže právě ono rozhodnutí je těžké. Všechna období mého života měla něco do sebe. Období bouření i období klidu, období ticha i období řevu. Období slunce i tmy. Období červené, zelené i bílé. Neumím vysvětlit přitažlivost ani jednoho z nich. Ve všech jsem já. To jediné mají společné. Mění se lidé kolem mne, mění se prostředí kolem mne a mění se cesty, po kterých se pod vlivem své touhy vydávám. Nic není stálé a nestálost nesvědčí ničemu ve mně.

Cítím se teď jako voda, do které nakapali rudou tuš. Nejdříve jsem se cítila obohacována rudou tuší. Kreslila ve mně obrazce a tvořila krásu. Potom ale přišel někdo se štětcem, vzal ho za opačnou část než se štětce jindy berou a mě i s tuší zamíchal. Vznikla jednolitá tekutina, ve které se molekuly vody snaží dostat k sobě, ale nemohou, nemohou přes hrozný tlak rudé tuše. Nepolykám, nedýchám. Nemohu, nejsem jedna. Jsem roztříštěná.

A šla bych na Petřín. Vážně. A půjdu, aspoň na ten pražský. Sama. Petřín je nesmírně silné místo – tedy místa, ale Petřín druhý si teď nebudu moci dopřát..

Noc byla děsivá. Hodinové ručičky kolem mne chodily v rytmu smutečního pochodu.

Návrat do života, uvědomění si všech jeho aspektů, nástrah. Uvědomění si vlastních slabostí. Všech nástrah života a všech vlastních slabostí během tří dnů. Tak to respekt, Kájí. Tohle se ti už dlouho nepovedlo.

Asi nejupřímnější článek za poslední rok. Dnes bez cenzury. Násilím jsem ji vypla. Příště zase aspoň lehký filtr, nemusíte se bát.

Amici, diem perdidi.

“Velká Holka”

Tak a nebo „Dospělá“ bych se mohla nazvat. :)

Jsem zpátky!

Konečně někdo otevřel tu konzervu, ve které jsem byla. Uf! Můžu dýchat! Teda teď už zase nemůžu, protože jsem poslední dny nemohla moc jíst a dneska po maturitě ze mě všechno spadlo a po pár dnech jsem se pořádně najedla, ale.. uf! :)

Maturita za mnou, ano. A bylo to, no. :) Učení na chatě bylo velmi, velmi efektivní, to vám povím. Nic lepšího jsem udělat nemohla. Pak byl návrat domů.. kde se už ale učit taky šlo, v sobotu posezení v lese, v parku a v čajovně s mým moc nejlepším človíčkem – a učení angličtiny, češtiny.. moc povedené. :) A i když ty poslední dny byly dost hektické – stihla jsem vše – i když jen tak tak. :)

Výsledek? :) Za ten vděčím nejen svému mozku, který nakonec ukázal, že má šuplíčky v pořádku. Svým dílem k tomu přispěli všichni, co mi kdy popřáli štěstí u maturity nebo při tahání otázek – a že takových lidí bylo. :) Od rodiny (která se během posledních hektických (tý)dnů chovala naprosto vzorově a nenakládala mi žádné úkoly), přes vás, přes Tai-Chisty a pejskaře, přes ostatní lidi až po lidi ve škole a samotné profesory. :) Zvláštní dík sestřičce, která se mnou ještě včera v deset večer opakovala angličtinu, zlatíčko. :)

Tedy výsledek – odmaturováno na 1, 1, 1, 1. :D Ano, opravdu, a já sama tomu úplně nevěřila. Samozřejmě nejsem až takový extrémista a z praktické, kterou jsem psala kdysi dávno mám za 2. :) Měla jsem štěstí na otázky – ČJ-4: Renesance a humanismus, ve světě i v Čechách (a nedostala jsem se ani k Shakespearovi ani do Čech, tolik jsem mluvila a mluvila, a navíc jsem dostala dvě velká významná plus za víc než správně zodpovězené otázky navíc), AJ-2: Housing (kde jsem znovu tolik mluvila, že jsem se nedostala ani k druhům domů v Americe a VB, později jsem byla pochválena), ekonomické předměty-8: Obchodní společnosti, Mzda (Což byla krása, krása a krása, další štěstí na otázku, mluvila jsem a odpovídala na otázky, také jsem byla po ekonomii pochválena jako už dlouho ne), odborné předměty-13: Bývalé země sovětského svazu a začátek diplomatické mise (a já jsem prostě geniální, a i když ty země sovětského svazu byly trošku na hraně, tak s atlasem se to dá, protože jich naštěstí bylo děsně moc. ;)) Pardón, neměla jsem v úmyslu se tolik chlubit… když já nemám jindy moc čím se chlubit, tedy třeba ano, ale… prostě dneska to za to stojí! :)

Ovšem povím vám, jsem přesto nervák. Moc mě těší, že jsem celou předmaturitní dobu zvládla s úsměvem na rtech – pro spolužáky jsem byla něco jako studnice optimismu. Sama pro sebe taky. Až do včerejška. Včera odpoledne se mi zrychlil tep, srdíčko začínalo bít pěkně nepravidelně, nedýchalo se mi lehce, třásly a potily se mi ruce. K večeru se začalo lehce třást i samo tělo. Nervák, moje tělo je děsný nervák, protože tohle nebylo způsobené kofeinem ani ničím podobným, dávala jsem si pozor, abych se pár dnů před maturitou už ničím „nedopovala“. To tělo prostě jen tak samo. Psychika ne.. psychika se jen vysmívala tělu, opravdu celou dobu úsměv na rtech, a když na chvíli nebyl, hned se zase objevil. Nojo.. i díky lidem, ať už píšícím nebo těm kolem mne. Tělu ale nic neporučilo, svůj srandovní stres si prožívalo až do rána, s nějakou tou přestávkou, kterou prospalo.

Takže tedy je konec, jedno období je zdárně za mnou a začíná… další. :) Nebudu to teď řešit, ono to nějak dopadne. Momentálně jsem na sebe pyšná a nebojím se toho, co přijde, ať už to bude cokoli. :)

Za maturitu? Jo, dostala jsem. :) Od rodičů, sestřičky a spousty dalších lidí krásná slova, písmenka i úsměvy, což myslím vydalo za vše ostatní. :) Hlavně jsem předčila své očekávání i očekávání ostatních. :) Taky finanční odměna byla – 2000 s tím, ať si je užiju. Ale co mě dostalo – od sestřičky jsem dostala Kinder pinguí, Kinder mléčný řez, žvýkačky, dvě Milky, 60% čokoládu, krabičkový pitíčko a čokoládové lázeňské oplatky Kolonáda. :) To je prostě moje zlato zářivý… někdy jí to musím takhle krásně taky oplatit. :)

A jinak? Dám si teď očistnou kůru. Musím říct, že předmaturitní stres a chaos naprosto zahltily jak mou hlavu, tak i mé tělo a můj pokoj. Čeká mě půst, čas na přemýšlení a také pořádný úklid! Vyhodit, co sem už nepatří, je načase. Před dvěma měsíci jsem svůj pokoj uklízela a zbylo z něho docela málo, tentokrát zmizí další spousta věcí… A také můj notebook. Tedy ne, mizet nebude. Nějaký čas ale strávím kopírováním na exthdd a poté.. poté.. to ještě promyslím. Musím mu dát pohov a pěkně ho vyčistit.

A budu brečet, fakt budu hrozně brečet, až je zítra uvidím „naposled“. Od určitých dob, kdy byly mé vztahy se třídou všelijaké, se vše obrátilo… budou mi moc chybět. Ať už to bude jakkoli, hodlám s nimi strávit celou noc až do rána. :) Tohle sice není můj styl, a rozhodně nehodlám strávit noc v příkopě ani opilá, ale… chci a potřebuju se s nima rozloučit. Budou mi nesmírně chybět.

Svět, ve kterém jsem, je jiný, než byl. Já jsem jiná. Ale to už rozepisovat nebudu, rozhodně ne teď, mám příliš emocemi a myšlenkami napěchovanou hlavu, chce to opravdu půst, ticho, slunce a vítr… na což bude čas hned v neděli odpoledne. ;)

A s díky vám přeji krásné dny. :)

Svatý týden

Za pár dní maturuju a přijde mi, že neumím vůbec nic. No ale proto, právě proto mi začíná svatý týden.

Dnes večer odjíždím z Prahy. Já se tu totiž už posledních pár dnů naučím velký kulový, prostě mi tak trochu dochází motivace. Taky mě pořád mě něco odvádí jinam. Opouštím tedy sousedy vrtající do zdí, rodinu, Hafa, svůj notebook, internet, knížky, filmy, seriály (ty hlavně!), plnou ledničku, televizi. Jedu tam, kde je elektřina jen pro světlo (dobrá, je tam zásuvka, lednice a dokonce varná konvice a malý dvouvařič) a jinak se tam nenajde nic z civilizačních „výdobytků“ (teplá voda? co to je? jo to se dělá tou varnou konvicí, jo?). Jedu na chatu. Les co by kamenem dohodil, tiché sousedstvo. Budu se učit v trávě, spát budu ve spacáku. A fakt doufám, že nebude studeně pršet ani mrznout (jedu-li já pod stan nebo spím-li ve spacáku, může mrznout i uprostřed léta, to mi věřte), jinak to pro mne bude zkouška ohněm. Je to opravdu dřevěná chata. Neteče do ní ani nefouká, to si zase nepředstavujte, ale izolace chladu nic moc. A zatopit si v kamnech – hoho. Uvidíme.

S sebou si beru jen mobilní telefon, učení, pár konzerv (hlavně sterilovaný hrášek!), nějakou tu instantní polévku (ovšem speciální z japashopu) a pití, čaje (a svůj spešl hrnek), maté, Läkerol a tři tyčinky z 85% čokolády (už jsem se dostala na tohle procento, méně procentní čokoláda už nefunguje). A oblečení se spacákem, nojo. Vlastně se těším. Na spaní ve spacáku a konzumaci konzervovaných potravin – jiné prakticky nebudou, snad jen pečivo občas, když se odhodlám věnovat čas túře k obchůdku.

OK, přiznám se, jednu rozptylovací věc si s sebou beru. To když budu chtít na chvíli vystrnadit „informace, fakta, definice“ (to všechno, co je na papírech k maturitě) trochou přemýšlení. Josef Čapek – Kulhavý poutník. Trochu filosofie, trochu přemýšlení. Jinak si budu po večerech spíš předčítat Vídeňské Úmluvy nebo listovat v mapách. A když mě budou bolet oči (jako že budou, mám teď svoje alergické období a i ze samotného koukání neustále do papírů mě bolely už dneska), vzala jsem si s sebou v mobilu asi 3,5 hodiny audioknih.. Čapek, Sofokles a Neruda.

Takže teď mizím. Nekomunikace z minulých dní pokračuje, objevím se v trochu funkčnější podobě 29.5. Během týdne budu mít asi povětšinou vypnutý mobil (jo to mě zaujalo, v mých přijatých zprávách není ani jediná zpráva od někoho jiného než od bloggerů – s tím, že za bloggerku počítám i mou nejdražší Ignis, kterou znám hlavně z reality – trošku jsem se po tom zjištění musela zamyslet..), na to musím ještě připravit mamku. Ona bude mít děsivý nutkání mi občas zavolat a když by se nedovolala, byla by nervózní. Ovšem já jsem schopná nechat se i zapnutým mobilem rozptylovat (nebude to tím, že v něm mám internet? ;)) a tak to musím vyřešit trochu radikálně. Hlavně racionálně.

Těm, jimž svatý týden právě končí, přeju během mého svatého týdne hodně, hodně zdaru!

Vlasta Redl

Návrat z koncertu.. létám.

Mnoho jeho písní znám jednoduše nazpaměť. A také k němu mám velmi vzácný vztah jako ke zpěvákovi.

A dnes jsme s rodiči byli na koncertě. Tenhle člověk umí hladit po duši.. umí rozehřát a umí rozesmát (i vehnat slzy do očí). Má boží hlášky, tedy ne on sám, i jeho hosté. Nebudu vyjmenovávat hosty, nebudu přeříkávat hlášky, nechám si to hezky pro sebe. Ale nad živou hudbu není, na pohled z druhé řady, nad komunikaci…

A ještě jednou mi někdo bude tvrdit, že muži nejsou schopni dělat dvě věci najednou a kopnu ho. Do holeně. Možná. Každopádně všichni čtyři chlapi, co se během večera objevili na pódiu byli báječně všestranní a všeschopní.

A jednou AG Flek… Carpe Diem. Z koncertu roku 1992.. to mi byly dva roky. Ach… Carpe Diem, život je krátký… Vše je příliš rychle. Mé malé sestřičce bude za pár dní 15… To nehráli, ale mám ji ráda.

A jinak? Prošla jsem si dneska dost slušnou krizí.. myslím, že za to mohlo vědomí „čtrnácti dnů“. Za čtrnáct dní maturuju. Dneska ráno jsem se vzbudila s absolutním odporem ke studiu, který jsem nejdřív ignorovala, ale když studium řeklo ne, zkusila jsem ten pocit zahnat filmem „Repo: The Genetic Opera!“, který nikomu z vás doporučovat nebudu, je to asi film určený specifickému divákovi, ale já jsem zrovna ten typ diváka dneska byla a užila jsem si to. Učit jsem se začala až kolem deseti ráno a pořádně učit až v jednu, po procházce s Hafem.. ale aspoň něco. Jen se bojím, že to teď už těch 14 dní nebude s chutí učit se lepší a na druhou stranu budu cítit větší potřebu se učit..

Tedy.. krásnou noc. Zítra – ano, až zítra – doplním zásoby kofeinu. Za čtrnáct dní touto dobou budu mít Maturitu za tebou. .. nabírám síly na čtrnáct dní, kdy si opravdu asi nebudu moct dovolit jen tak vypnout.

P.S. Zítra se jdu podívat na gondoly, po posledním zvonění. Pozítří jedu na oslavu do KFC a do kina. V neděli následuje bowling – liga a poté rodinná oslava narozenin dvou členů mé rodiny. Já jen, abyste si nemysleli, že se pořád učím.

P.P.S. Navzdory naprosto dokonalému zážitku a dnešním častém smíchu při koncertu klesá má nálada znovu hluboko pod nulu, kde dnes byla. Vím, proč. Nevím, co s tím. Ale nechám to plavat. Nějak … se to vyřeší. Nebo se s tím vyrovnám. Jiné nebo neexistuje… Carpe Diem, život jde dál …

Využívám noci…

…k napsání melancholického článku.

…nebo ne. :)

Ale už velmi dlouho jsem se nedostala k psaní článku takhle v noci. Noc většinou využívám trochu jinak, ke všemu možnému, většinou spojenému s učením. Ale zase ne pořád, jen zhruba obden.

Dneska jsem kupodivu stihla vše, co jsem chtěla do půl jedné. Není to krása? Popravdě? Není, říkám vám s úsměvem. To já mám potom chuť přidat si něco navíc.. a to i dneska, ale dneska jsem radši skončila u toho, že jsem si to dvakrát přečetla a svou silnou vůlí jsem se donutila to odložit nazítra. Tedy na dnes za pár hodin. :D

Mimochodem, zjistila jsem, že když chce člověk být v noci vzhůru (a má pokoj společný se sourozencem), je naprosto dokonalé trávit noc v kuchyni. Dělám si legraci? Ne, vskutku ne. :) Je to ideální, můžu být vzhůru do kolika chci, můžu si dokonce svítit, šustit papíry.. a lednička je nadosah! :D K této poznámce se musím usmát, jelikož lednička je teď v noci až neskutečně prázdná a já mám neskutečný hlad. :D

A chcete říct další dobrou zprávu (tedy dobrou pro mé zdraví)? Došel mi Pu-Erh, T-kick i čokoláda. :) Taky Bonduelle hrášek, který jsem si poslední dobou zamilovala, ale ten zdraví tolik neškodí.. :) Takže kofein nemám, a peníze mám jenom na účtu, takže než si vyberu něco z mašinky bankomatové, třeba nějakou noc prospím. ;)

Má ta Apocalyptica ale zvuk, že? Zvláště k jedné ráno. Owwwíí. Dynamický noční svět.

Nehodlám se vzdát světa denního ani světa nočního. Oba toho tolik poskytují, že by to byla škoda. Možná o svaťáku si dám pár nocí opravdu poctivě prospaných. Možná. :) A bude to už brzo…

Dohrává Epilogue.. Ach… teď bych teoreticky mohla začít psát ten melancholický článek, ale toho vás ušetřím.

Přeji krásné dny!

Illi domů, usmívá a přemýšlet, co dál.

A vlastně ne. Nepřemýšlet, co dál, jen vzpomíná, co dozadu dál. Tedy vzpomíná, co bylo. Co bylo dál.

Týden fakt jako že povedenej byl. A ona jasně že ví, čím bylo to, prostě že některý věci byly.

Pondělí bylo fakt jako že dobrý, úterý bylo dobrý jako vždycky (a je fakt zvláštní cítit „kamarádka“ vztah s profesorka střední škola, která se maturitu na připravovat – a je fakt zvláštní za kamarádky tři mít takové profesorky – z Tai Chi, víte? Je vidět to z jejich strany zvláštní), středa ve znamení vrtání zubu být dál bylat a naprosto nepopsatelným divadelním představením (tak nepopsatelným, nevyslovitelně nepopsatelná, že to ani nemůžet popsat, jako že mnich a jako že mniška), ve čtvrtek jsem si na úplně megafanouška hrála Star Treku, jelikož jsem byla na první jako že úplně premiéře (premiéře filmu, který měl tady premiéru dřív než v Americe, prostě jako že hustý), a teď v pátek, tak to je prostě síla, to jsem z toho jako že na větvi, jako zavřenej lilek nebo mrkev.

A jako, že nevím, no. Nevím, jestli. Jestli co? Jestli se mám jako že jít učit. Ještě. Jako že vím, jakej je na tohle názor tak nějak jako že všech, ale prostě. Prostě. Nevím, promyslím.

Zítra mám jít – měla jsem jít – na festival – jet – folkovej. Jako že fajn. Ale nakonec jako že ne, páč zeměpis, no. Zahraniční etnografie, jako že není to moc hezkej předmět, prostě hlava moje nerada, nechce, nejde to dát. Je to tak, no, jako že fakt. Takže taťka slíbil, že on a já – nalejvárna, ale ne toho dobrýho červenýho vína, co je tady schovaný, ale jako že zeměpisu. A tak to má být.

„You humans, you're so weak!“ „-a-agh-" „You can’t even speak.“ „-a-a-gea-" „What?‘ „-a-egh-I’ve got your gun!“ 

Star Trek byl fajnovej, taky ti do něj zažraní v uniformách, kuriózní trošku asi.

Jenom jedno zdraví, 20 dnů do maturity, smích (a potom zase vůbec ne – žádné průměrné hodnoty neexistují, prostě jenom extrémy) a kofein. Ale prostě život, život pořád, přes den život, v noci student, co jindy? Co zdraví? Zdraví žije, žije s radostí a kořeny. Křídla zabírají. Red Bull ne, fují, lepší kofein mám. Heč. Dneska ale asi moc už, možná jako že fakt.

A možná dneska trošku jako že učit. Problém? Proč? Čas dost. Jako že jo. Jako že pohoda, 20 dnů sranda.

Pondělí fuj budet. Možná. Možná Illi doma zůstat, aby to radši tak líp být. Prostě. Jako že jó. První hodina a domů, nebo fují německá, uvidí se.

Dneska kofein ne už, rozhod. La la, se. Dneska jen dokud spát nechtít, potom spát chtít. Lepší tak být.

Ale zítra, zítra učit, pozadu s plán být, chtít dohnat o chlup aspoň.

Ale pohodářsky, jako ona chtít, ona lev, ona poslouchat ne neposlouchat jo. Jak ona chtít. Nadělat co? Tma být, tak učit, potom spát. Ráno muset les jít, les regenerovuje, renovuje mysl.

Divné článek zdát? Neřešit. Pohoda, být že fakt. Dobrý být budet.

Noc mít dobrou.

(Jako že přeháním trošku asi psaní styl, jen pro vás představit aby mohli jste, jak kofeinem předávkování, vypadat, ale nic na tom nezměnit, prostě dobrý všechno, a ne, učit dnes ne budet dál moc.)

(Ne, jsem v pořádku, opravdu přeháním – předávkování kofeinem jsem zažila jen jednou v životě a tenhle stav to tedy není, předávkování kofeinem je jeden z mých nejhorších zážitků vůbec /vzpomínka na mozek plující dva metry za mnou, ruce z mlhy, všechny oči plné světel, tepající silnici a bzučící stěny, och/. A učit se dnes budu tak nejdéle do desíti, abych trochu vyrovnala stavy spánku a bdění. Koneckonců je přede mnou celý víkend se svými 48-mi hodinami. Celých 48 hodin na bdění. Úsměv. Vtip. /…skoro./ Smích.)

Maturitní ples 09

Že je to pozdě? Jo. :)

Že je to jen pár fotek? Jo. :)

A co? Jo. :)

Pardón, jsem dnes prostě absolutně naspeedovaná, dnešní plán končí zhruba ve tři ráno zítřka, ale jsem adrenalinem nabitý člověk. Jo. :)

Vadí vám Jo? Buďte rádi, že je to jenom Jo. :)

A? Jo. :)

Ty fotky? Jo. :)

[FOTKY] Jo. :)

Končím. :)

Začíná Boj staroslověnské literatury s latinkou, bude pokračovat komunikace ve veřejné správě (já a 15 minut souvisle přednášet – ho ho ho!), dále napojíme první okruh z ekonomie a kompletaci otázky z angličtiny – Education, tedy vzdělání. Bude se kreslit systém vzdělání ve VB a USA. Končím a usínám znovu na veřejné správě, tedy myslím, s tím, že bych zvládla ještě trestní právo procesní nepočítám. Jo. :)

Budiž. :) Jo. :)

Ne, nic mi nespadlo na hlavu, to jen kofein, 81% čokoláda a adrenalin. Jo. :)

Báj, píšu rychle, nečtu po sobě, času není nazbyt. Jo. :)

Němčině odzvonilo!

Nevím, kdy jsem naposledy cítila tak pozitivní naladění sebe sama.

Popravdě, myslím, že to už je velmi dlouho.

Může opravdu škola způsobit tak nádherný pocit?

Ano. Ano, jestliže něco, co mne tížilo, mizí.

Dnešní hodina němčiny byla poslední.

Formálně poslední a známky jsou uzavřeny.

Dneškem jsem stoprocentně připuštěná k maturitě.

Popsat ten pocit, který cítím?

Jako když na louce roztáhnete ruce.

Točíte se kolem dokola.

A potom padáte do trávy, která hladí.

Dnešek je osvobození.

Tak obrovská tíha to byla!

Ani jsem si to neuvědomovala.

Ale teď to vidím.

Když je to pryč.

A já jsem tady.

Sama za sebe.

Krása.

Žiju.

JO!